13. komnata

Místo, kam jen tak někoho nepouštím. Dokonce byla  tak tajná, že jsem tam raději nepouštěla i sama sebe.  Úplně malá komnata, která byla jako odkladiště haraburdí. Ve zbytku života uklízím ….ale tady dělám, že jsem ztratila klíč, a co hůř,  že ty dveře ani nejsou vidět.

Pak ale přijde chvíle, kdy musím hledat. Vidím a cítím, že vše co se děje není OK. Hlava napovídá, že je přeci vše v pořádku, ale zevnitř se ozývá, že to tak úplně pravda není. Nechci ubližovat ani těm kolem mě, ani sobě. To schované totiž dokáže vytvářet zeď mezi námi.
Potřebovala jsem tuto komnatu otevřít, protože i přesto, že byla  malá a zamčená, ovlivňovala můj život.
Nic před sebou v životě neschováme, vše se ukáže a je to dobře. Protože když  se to nestane, dál to pustoší a ničí vše, co milujeme.

A to se mi nedávno stalo mezi kamarády, těmi, které mám tak ráda.  Ukázalo se, že stále držím něco v sobě, co je neprostupné.   Hlava napovídala – není to pravda, není důvod, věřím jim, věří i oni mě.
Ale  nebylo to úplně pravdou.  Začnu se poohlížet po klíči, řekla jsem si – ten se ale dávno ztratil.
Dobře…. najdu zámečníka, ale ukáže se, že tím je jen zrádné ego a rozum, který tuhle hru na schovávanou má tak rád.

Tahle nerozlučná dvojka ráda schovává. Dostává nás. Musíme být pozorní a vnímaví, kdy tyhle dva darebáky máme za krkem. Jsou to naši staří dobří známí, pořád k nám patří. Stále jsou na stráži, stále čekají na svou chvíli.  Je jen na nás zda jim dáme prostor nebo ne. Jejich hry jsou nenápadné a lstivé, proto i tak nebezpečné.

Tihle dva mě v životě dostávali do stavu zrychlení, urputnosti, nadřazenosti, ale také do stavu, že nejsem nikdo a nic. Dokáží také překrucovat pravdu a rozehrát hru iluzí. Mají velmi široký repertoár, kterým kazit život.   Jsou jak mor a neštovice dohromady, otravují a zabíjejí.  Zabíjejí radost, lásku, otevřenost, zastavují motor života, který se pak mění jen na tupé přežívání.

A když jsem připustila, že ani tihle dva mi už nezabrání 13. komnatu otevřít ulevilo se.  Jenže to, co jsem tam našla radostné nebylo.   Byla plná strachu.  Strach, že když se otevřu úplně úplně, tak nebudu najednou nic – ty neprostupné dveře měly na sobě cedulku – hele, tudy na ní  ego může, na toto ti vždycky skočí.
Byl tam také strach z dalších změn. Naprostá iluze toho, že cokoli dalšího změním ve svém životě mi ho zbaví všech jistot a rozsype se. Udělala jsem v životě změn spoustu, ale tady jsem našla něco, co   jsem si jako vzdorovité dítě chtěla hájit a prosazovat svou pravdu.
Strach, že pokud toto vše otevřu, ukáže se,  jak jsem nedokonalá. Že neumím vše tak dobře  a že selhávám a že zase nebudu nic.

Jenže  v součtu toho všeho jsem jen bránila životadárné energii boží podstaty proniknout všude do mého života.

Miluju lidi i život, jsem vděčná za kamarády, které mám,  za rodinu a za muže, který mi stojí po boku a snáší trpělivé mé nálady a vrtochy (a já zase ty jeho). Dostává mě svým smyslem pro humor, protože i když se začnu hádat, tak ví jak na mě.  Dokážeme si spolu říct tolik, jako nikdy předtím.  Podařilo se nám náš vztah posunout za poslední roky o mílové kroky dál. Každý má rád to co dělá, každý z nás se těší domů.  Velmi dobře si pamatuju na chvíli, kdy jsem právě vůči němu potřebovala udělat totéž.  Otevřít se natolik,  že jsem zranitelná, najednou nejsem tak silná jak mě mohl vidět dřív, že na něco fakt nemám, neumím a nejsem dokonalá.  Netrvdím, že vše je zalito duhou a ve všem je to dokonalé. Ale učila jsem se mluvit víc a víc o tom co cítím, i když to třeba v tu chvíli nepochopí nebo to nebude vnímat úplně stejně  jako já. Věděla jsem, že je pro mě důležité to tak dělat dál a nestydět se za bolest i slzy.

Znáte to také?

Milujete?  Chováte se v životě čestně a spravedlivě, ale přesto všechno víte, tušíte, nebo máte miniaturní podezření, že někde něco je … něco, čeho se sami bojíte?

Pak dejte ohromnou důvěru, stejně jako dávám já, že se můžu dovolit otevřít naprosto. Neočekávat co se stane, nebát se. Jen věřit, že ta otevřenost je projev lásky, která uzdravuje život.

Díky trpělivé práci autorek Metody J.I.H. se učím objevovat temná zákoutí sebe sama, měnit vše, co mě v životě omezuje a neprospívá a dávat větší a větší prostor boží podstatě.   Tam nevládne rozum, ale naprostý soulad se životní energií, která bezchybně ví co dělá, kam nás vede .. … my se jí jen učíme poslouchat.