Ty ještě nemáš děti?

Ty ještě nemáš děti?

na tuto otázku jsem odpovídala 25 let se zamáčknutím slzy.  Není neslušné se zeptat, ale ten pocit, který prožívá ta, která měla vždy pocit, že se narodila snad jen a jen proto, aby byla mámou, ta uvnitř řve, trpí a zlobí se na celý svět. Protože stále mámou není.

Dlouho jsem odolávala psát o věcech, které pro mě vždy byly natolik intimní a bolavé, ale postupem času se ukazuje jak moc důležité je vědět ve chvíli, kdy takové věci prožíváme, že v tom člověk není sám.  Že může existovat naděje a řešení, i když pro každého je to správné řešení úplně jiné.

Pokud to tedy pomůže jen jedné jediné z vás, která si řekne JDE TO PŘEŽÍT, přijmout do života nový pohled na věc a ještě najít rovnováhu i  v tom, co se nikdy nezdálo, že vyladit lze, stojí to za to.

Určitou dobu si každá slečna, žena, vystačí s  imunitou milosrdenství udělenou lidmi v době studií.  Později si musí vystačit s  odpovědí – „ne, ještě mám čas“.   Nebo, „my na to nespěcháme“. A posléze, „zatím nic, ale určitě to vyjde“.   Pokud těch let s podobnými  odpověďmi proběhne  několik a další a další neúprosně naskakují,  nervozita stoupá, později panika vrcholí, protože už bolí každá otázka, která přiletí z davu (i když nebyla vůbec zle míněna).
Nechodila jsem mezi kamarádky, které rodily jako o závod,  nenáviděla jsem třídní srazy s ukazováním fotek ratolestí,  při ohlédnutí za kočárkem s miminem, jsem ublíženě kňučela „proč ona ano a já ne?“

Pokud tento pocit znáte, čtěte dál.

To dám  (r. 24 – 37)
Heslo mého života, ve kterém bylo spousta urputnosti a kdysi i málo pokory.  Nevnímala jsem svůj život jako šanci objevovat a tvořit, ale naopak jsem byla zaměřená na výkon, výsledek, a když to nešlo silou, šlo to ještě větší silou.  Z dnešního pohledu ani nechci hodnotit  čeho jsem se dopouštěla sama na sobě.   Ale v tomto přístupu byl zašmodrchán i můj postoj k mateřství, k něčemu na co tlačit nejde. A i když jsem si v životě nejvíc přála právě to být mámou, překrývala jsem ten obří smutek tím, že vše kolem zvládnu abych …. si zasloužila pochvalu, přízeň…..život jaký chci.

Tento model nevedl k ničemu jinému než, že se propast mezi tím co žiji a tím co žít chci rychle zvětšovala.
Urputnost, stres, pochybování o tom, že ještě můj  život nějaký smysl má, to vše bylo završeno rakovinou prsu.  Tuto nemoc si nikdo nevyrobí za týden. Ale mohla jsem si tehdy najít jiný směr, na čem tak intenzivně pracovat 🙂

To už nedám (r. 38 – 42)

Naději, že je stále čas, že to ještě „stihnu“ nabourala taková nemoc, ze které jsem se do plného fungování dostávala několik let.  První roky  léčby a rekonvalescence byly v módu –  budu ráda za svůj život, nebyla síla ani pomyšlení na ten nový.   Jenže mateřský pud je asi nejsilnější energie, kterou my ženy známe. Nejde to zastavit, zmírnit, přešaltovat – i když každý říká – tak na to nemysli.  Jak to udělat, to už je horší věc.

Po čtyřicítce ustaly dotazy zvenčí, ale ten vnitřní hlas byl stále stejný.
Můžete každý argumentovat, že po čtyřicítce už je pozdě, ale já jsem toho názoru, že i toto cítí každý úplně jinak.

Když zvoní hrana  (r. 43 – 45)

Ani po tom všem, co jsem měla za sebou jsem se nechtěla s vidinou rodiny rozloučit. Zmínky o biologických hodinách nepatřily k nejoblíbenějším, nicméně již tikaly jak věžní hodiny.
Touha stále stejná, bolest z toho, že není již moc času a ohromný strach a prázdno ….. vyvstávala nemilosrdně otázka TAK UŽ SE s TÍM SMÍŘÍŠ?   A těsně po této otázce se ozvalo … a jak tedy svůj život naplníš? Ticho….. to ticho se dalo krájet, protože za ním byl strach, že si mi život rozsype na prach. Znám i pocity toho, že najednou nebylo nic z toho kým jsem, co mám ráda, co chci,  jen neonový nápis toho, čeho nejsem schopná a v čem selhávám.

Pokusy o umělé oplodnění skončily nezdarem.  Odolávání řeči lékařů s nemilosrdnými statistikami v rukách je náročné a zvednuté obočí nad datem narození nemilosrdné.

Všechny tyto fáze chtění, zoufalství, smutku, který sahá až do palce u nohy,  to vše s vámi ustává  chlap.  S odstupem času se nezlobím, že to chlapi nechápou, nemají šanci pobrat, co vše se v nás děje.  Ale překonat i tu fázi zlosti, vnímání nepochopení nebo znevažování toho, jak se cítím, to má asi nejedna žena za sebou.

I v tunelu se může rozzářit světlo

Když se za touto etapou života ohlédnu, tak musím znovu děkovat všem, kteří to se mnou dali.  Bylo to strašné pro mě, ale neméně i pro ty kolem mě.

Pořád jsem si říkala, že to má řešení.   Jen jsem byla z těch, kteří si dlouho drží vše pod pokličkou, musí si na to přijít sami a neukázat ještě víc – jak je to dobíhá.

Ne náhodou se mi dostala do života metoda J.I.H. a úžasný styl práce Jarky Matuškové a Haničky Mokré.  Zvládnout  emoce nekonečné jízdy na horské dráze mi v určitých chvílích přišlo neuchopitelné. S pomocí těchto průvodkyň se to ale najednou stávalo lidské a zvládnutelné.    Najednou byl někdo, kdo mi uměl pomoci se dostat do takové hloubky, kde já jsem se topila anebo jsem  to vidět a vnímat nechtěla.   Terapie metodou J.I.H. je laskavé a pravdivé provázení životem takovým, jaký opravdu je.  Bez závojů a příkras. S láskou a upřímností.

A já jsem se tak dostávala i v tom nejbolavějším tématu postupem času k pochopení sebe, toho co a jak cítím, ale také změně mých postojů, kterými jsem dlouhodobě útočila především sama na sebe.
Tady už nešlo jen o mateřství, ale o celý život.   On se totiž vždy uzdravuje najednou.  Jedno malé Jo-AHA  poskládá puzzle ve všech oblastech života.

Celé roky jsem viděla jen jedno jediné možné řešení, neměla jsem představu o tom, že ta moje vnitřní touha mít v životě děti může být naplněna i jinak.
Od doby léčby jsem si dovolila ptát se víc sama sebe, podívat se jak vlastně  funguji a připouštět, že to, co já dokážu vymyslet je jen miniaturní část toho, co vše mě v životě může potkat.

Mnohokrát za ty roky padla otázka „A jak to chceš?“.   Chceš na křižovatce vlevo nebo vpravo?  Chceš ty děti opravdu mít a čeho se jsi ochotná vzdát?
Těch otázek byla spousta.
Zároveň moje vůle a ochota zkusit všechny možnosti bylo také jedno z mých rozhodnutí.

Učila jsem se  netlačit sama na sebe, pracovat s tím, že moje vůle není strop toho, co se bude dít.

Připouštěla jsem, že nevím jak se to má stát, ale že tam někde u dětí a rodin je moje místo.

Učila jsem se komunikovat s partnerem tak, jako jsem si nedovolila nikdy před tím.  Řekla jsem si, že nemusí pochopit jak já to mám, ale musím se pokusit mu to přiblížit.  Období  lékařských vyšetření, onkologických kontrol a chlapského přístupu – statistiky a rozum hovoří jasně – to bylo opravdu náročné.

 

A stalo se

Já nemám být mámou jen pro jedno dítě, já mám mít dětí v životě spoustu.
K téhle větě se vracím opravdu často. To jsem prostě já. Najednou nepochybuji. Najednou se vše rozjasnilo.
Za poslední roky mi prošlo rukama desítky dětí. Ukázalo se, že na vše je v životě řešení, i když bych se s vámi ještě před 6 lety do krve hádala, že v mém případě tedy NE.

Ta řešení přinášíme do svých životů my – svým uvolněním, nelpěním na konkrétní verzi,  ale umožněním toho, že se náš život může uzdravit, posunout a znovu získat smysl.

Metoda J.I.H. mi pomohla nejen k uzdravení, k mnohým pochopením, ale také k tomu, že opravdu STAČÍ zanechávat v životech dětí stopu.  Začala jsem děti seznamovat s tím, co se ve školách neučí,  provázím je jejich pocity, rozšiřuji jejich vnímání, vymýšlím hry a aktivity, kde sami sebe mají šanci poznat a rozhodnout se jak chtějí žít.  To vše se děje na kurzech ŠKOLA ŽIVOTA pro děti.

Najednou mi to vůbec nepřijde málo. 
Jen jsem pochopila, že být mámou není jediná možná verze.  Připustila jsem, že to může vypadat jinak.